Z dějin Ústavu T. G. Masaryka
„Přání, aby má soukromá knihovna, archiv a museum tvořily i nadále samostatný celek a pracovní středisko v oborech, v nichž jsem sám pracoval, vedlo mě k rozhodnutí založit nadání, které by pro budoucnost zajišťovalo existenci a funkci těchto objektů v samostatném kulturním ústavu. Zřizuji tedy touto listinou nadání a určuji v ní jeho jméno, sídlo, věcný základ (jmění), účel a zásady správy…“
Těmito slovy uvedl prezident Masaryk Věnovací listinu, jejímž podpisem založil 23. července 1932 nadační instituci Ústav T. G. Masaryka, která měla napříště pečovat o jeho hmotný a duchovní odkaz. Daroval jí svůj osobní archiv, svoji soukromou knihovnu a sbírku darů, které ve své prezidentské funkci dostal (tzv. muzeum), a zabezpečil ji na tu dobu značnou finanční dotací v celkové výši 13 070 500 Kč.
V zakladatelových intencích měl ústav pečovat o archivní fondy, jež vznikly během Masarykova vědeckého a politického působení a obsahovaly významný dokumentární materiál k novodobým českým dějinám, a po desetiletí soustavně budovanou knihovnu, čítající v roce 1932 na sedmdesát tisíc svazků a představující jednu z největších soukromých knižních sbírek ve střední Evropě.
Zatímco archiv měl mimořádnou politicko-historickou cenu, knihovna představovala jedinečnou hodnotu kulturní: soustřeďovala bohatou literaturu ze všech vědních oblastí, jimž Masaryk věnoval svoji pozornost (filozofie, sociologie, politické vědy, historie, literární historie, teologie, psychologie, právo), ale též soudobou domácí a zahraniční beletrii a celé ročníky různých periodik. Tyto fondy měl ústav zpřístupnit ke studijním účelům, knihovnu dále systematicky doplňovat, edičně připravovat a vydávat zakladatelovy spisy, rozvíjet a podporovat badatelskou a publikační činnost v oborech, kterými se Masaryk zabýval.
Vedení ústavu převzalo sedmičlenné kuratorium, které prezident jmenoval z osobností, těšících se jeho důvěře; tvořili je prezidentova dcera Alice Masaryková, ministr zahraničí Edvard Beneš, prezidentův soukromý knihovník Oskar Odstrčil, literární tajemník, archivář a editor Masarykových spisů Vasil Kaprálek Škrach, právník, politik a důvěrný přítel Masarykovy rodiny František Veselý, přírodovědec a filozof Emanuel Rádl a prezidentův osobní tajemník Antonín Schenk. Faktickým řízením ústavu byli pověřeni V. K. Škrach a O. Odstrčil, přičemž Škrach byl považován za ředitele a Odstrčil za jeho zástupce. Tak vznikla historicky první „prezidentská knihovna“ v Evropě.
 |
 |
Činnost ústavu však byla prakticky zahájena až v polovině třicátých let. Do roku 1938 sídlil na Pražském hradě, kde byla deponována převážná část rozsáhlé Masarykovy knihovny (údajně v sedmnácti místnostech), zatímco hlavní část archivu se nacházela na lánském zámku. Vyvstávala naléhavá potřeba vybudovat vlastní účelnou budovu instituce, kde by byly definitivně uloženy, uspořádány a badatelům zpřístupněny všechny sbírky a kde by se plně rozvinula ediční, badatelská i popularizační práce, pořádaly přednášky, semináře, kursy. V roce 1935 věnovala československá vláda ústavu pozemek v západní části Letenské pláně v sousedství plánovaného nového sídla Národní galerie.
Vzápětí vypracovali dva přední čeští architekti, Josef Gočár a Bohumír Kozák, své projekty reprezentativního areálu ústavu a předpokládalo se, že by stavební práce mohly být zahájeny počátkem roku 1937. Stavba však byla pozastavena a odsunuta především pro zásadní nesouhlas Alice Masarykové s umístěním ústavu na Letenské pláni. Prezident Beneš, v té době předseda kuratoria, záhy prohlásil toto zaváhání za fundamentální chybu, v čemž mu budoucnost dala za pravdu: absence vlastní adekvátní budovy fatálně poznamenala další osudy ústavu.
Po mnichovských událostech a abdikaci prezidenta Beneše byl ústav narychlo přestěhován z Pražského hradu do novostavby činžovního domu čp. 713 ve Verdunské ulici v Bubenči, který kuratorium v říjnu 1938 zakoupilo. V nevyhovujících prostorách šestnácti bytových jednotek byla uskladněna celá Masarykova knihovna (tehdy čítající asi 110 tisíc svazků), v lednu 1939 též archiv, přivezený z Lán, počátkem roku 1939 muzeum darů z Pražského hradu a v dubnu a květnu 1939 i filozofická knihovna Rudolfa Hirsche z Plzně (asi 60 tisíc svazků, z toho 10 tisíc starých tisků), zakoupená roku 1938 na původní podnět prezidenta Masaryka.
Situace ústavu se dále podstatně zhoršila za německé okupace, kdy se ocitl v centru pozornosti nacistických úřadů a posléze i gestapa. Dne 20. červnu 1940 byl pro aktivní odbojovou činnost zatčen V. K. Škrach (v květnu 1943 byl v Berlíně popraven). Krátce nato, 4. července 1940, byl ústav přejmenován na Studijní knihovnu filozofickou, dosavadní kuratorium bylo suspendováno a jeho pravomoci převzal úřední kurátor, jmenovaný protektorátním ministerstvem školství a národní osvěty. V omezeném režimu přežívala pak instituce ještě deset měsíců; 30. dubna 1941 bylo její sídlo obsazeno gestapem, sbírky uloženy v depozitářích pražské Univerzitní knihovny v Klementinu a do vyklizeného domu se nastěhovaly rodiny pracovníků gestapa. Většina zaměstnanců byla převedena do různých knihoven. Ředitel Odstrčil pracoval v letech 1941–1945 jako archivář synodní rady Českobratrské církve evangelické; udržoval kontakty s řadou svých dosavadních ústavních spolupracovníků a především se zbývajícími členy kuratoria, kteří se pravidelně setkávali na tajných schůzkách v jeho vilce na Ořechovce.
Záhy po osvobození v květnu 1945 byl ústav obnoven a získal zpět vyklizený dům ve Verdunské ulici, kam byly postupně z Klementina navráceny všechny jeho fondy. Již 4. června 1945 se na Pražském hradě pod předsednictvím prezidenta Beneše konala první schůze obnoveného kuratoria. Prezident Beneš věnoval ústavu, který se dočasně ocitl bez finančních prostředků, milion korun; poté dalšími částkami přispěly Zemský národní výbor v Čechách a některá ministerstva. Plnou obnovu činnosti ústavu však umožnilo až rozhodnutí vlády z 3. června 1947 o restituci majetku ústavu, uloupeného nacistickými okupanty, ve výši 50 milionů Kčs. Teprve poté bylo možno rozšířit počet zaměstnanců a zahájit systematické pořádání fondů i první kroky k ediční a badatelské práci.
Únorový převrat 1948 předznamenal nové nepříznivé perspektivy. Negativní přehodnocení osobnosti a odkazu prvního prezidenta komunistickým režimem bylo jen otázkou času, i když ještě v březnu 1950 se oficiálně v pozitivním duchu připomínalo sté výročí Masarykova narození, zčásti i s participací ústavu. Ředitelem instituce stále zůstával O. Odstrčil; v čele kuratoria stanul po smrti prezidenta Beneše filozof, sociolog a demograf František Fajfr, novými členy se stali evangelický teolog J. L. Hromádka, předseda Masarykovy společnosti, a zástupce ředitele ústavu Josef Navrátil. V létě 1949 se ústav se všemi svými sbírkami opět stěhovat – tentokráte do Kramářovy vily, která sice poskytovala více prostoru, ale pro archivní a knihovní depozitáře nebyla vhodná. Sotva se zde ústav alespoň zčásti zabydlil a zahájil rekonstrukci budovy pro své účely, musel vilu postoupit předsednictvu vlády a počátkem roku 1951 se přestěhovat do sídla České akademie věd a umění a posléze Československé akademie věd na Národní třídě. V těchto podmínkách se jeho činnost nutně soustřeďovala na přemísťování, uložení a konzervaci archiválií a knih; stranou zůstávala studijní, ediční a popularizační práce, v onom čase ostatně nežádoucí.
Trojí stěhování během šesti let a vyčerpávající zápas za zachování ústavu se neblaze projevily na zdraví jeho ředitele Oskara Odstrčila: na podzim 1951 těžce onemocněl a 31. října 1951 zemřel. Novým ředitelem se stal jeho dosavadní zástupce Josef Navrátil; kuratorium bylo doplněno o Annu Masarykovou a filozofa Jana Patočku.
V následujících dvou letech sílily odsudky T. G. Masaryka a jeho odkazu ze strany komunistického režimu, vrcholící propagandistickou difamační kampaní po vydání pamfletu Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka počátkem roku 1953. Začaly se objevovat tlaky na likvidaci Ústavu T. G. Masaryka a rozdělení jeho sbírek mezi různé instituce; snaha kuratoria začlenit jej jako celek do struktury nově ustavené Československé akademie věd (1952) skončila neúspěšně. V lednu 1954 byl ústav protiprávním politickým rozhodnutím sekretariátu ústředního výboru KSČ zrušen. Jeho archivní a knihovní fondy byly rozděleny mezi Ústav dějin KSČ (Masarykův archiv a nejcennější část knihovny, čítající 75 140 svazků), Národní a Univerzitní knihovnu (45 044 svazků) a Základní knihovnu Československé akademie věd (84 427 svazků). Předměty z muzejní sbírky byly zčásti postoupeny různým galeriím a muzeím, zčásti zlikvidovány. Nemalé finanční jmění ústavu bylo předáno ministerstvu financí. Dosavadní pracovníci byli převedeni do jiných knihoven a dokumentačních pracovišť; kuratorium ukončilo svoji činnost.
Postupná liberalizace režimu v šedesátých letech přinesla i přehodnocení dogmatických pohledů na historickou roli a odkaz T. G. Masaryka. V létě roku 1967 vzešla z akademických kruhů iniciativa po opětovném spojení jednotlivých částí Masarykovy knihovny, rozptýlených v několika knihovních depozitářích, v jeden celek, který by byl následně zpřístupněn badatelům i veřejnosti. Ve víru demokratizačního procesu na jaře 1968 vyvstala myšlenka na obnovu Ústavu T. G. Masaryka.
V jejích intencích se znovu aktivizovalo poslední kuratorium ústavu pod předsednictvím F. Fajfra, po jeho smrti v únoru 1969 pak profesora Jana Patočky. Tato idea nalezla podporu u rozhodujících politických orgánů a představitelů (například u předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského); obnovu ústavu „v rozmezí jeho předválečné činnosti“ podpořilo i stanovisko sekretariátu ústředního výboru KSČ. Kuratorium nakonec na jaře 1969 akceptovalo návrh Josefa Zumra, zástupce ředitele Filozofického ústavu Československé akademie věd, aby se Ústav T. G. Masaryka stal samostatným pracovištěm Filozofického ústavu a byl financován z prostředků Akademie věd. Realizaci tohoto řešení však zmařila nastupující normalizace.
Krátce po listopadovém převratu 1989, 4. ledna 1990, rozhodl nově zvolený prezident Václav Havel o obnově Ústavu T. G. Masaryka. Ředitelem ústavu byl jmenován historik Karel Kučera, od léta 1989 předseda obnovené Masarykovy společnosti; ten však již začátkem února 1990 zemřel a na jeho místo v březnu 1990 nastoupil masarykovský badatel a jeden z aktivistů předlistopadového disentu Jaroslav Opat. Současně se ustavilo nové kuratorium ústavu v čele s předsedou, filozofem Josefem Zumrem a místopředsedkyní Annou Masarykovou.
Ústav restituoval své někdejší archivní a knihovní fondy, ale nikoliv své nadační jmění. Existoval čistě formálně: bez finančních prostředků, sídla, depozitářů pro uložení rozsáhlých fondů, bez jediné kanceláře s telefonem, bez jediného zaměstnance (i jeho ředitel jej dlouho řídil externě a honorárně). Přestože podle původních představ měl působit při Kanceláři prezidenta republiky, nebyly ani ze strany prezidentské kanceláře, ani dalších státních orgánů učiněny žádné podstatné kroky k zajištění jeho faktické existence, financování, sídla a činnosti – s jedinou čestnou výjimkou ministryně státní kontroly Květoslavy Kořínkové, jež se v mezích svých kompetencí snažila ústavu maximálně pomoci a nakonec se stala členkou jeho kuratoria. V následujících letech bojoval o přežití: své aktivity financoval z jednorázových státních příspěvků a sponzorských darů (především od přesvědčeného masarykovce, hraběte Jindřicha Kolowrata), postrádal potřebné pracovní prostory (od roku 1992 sídlil ve čtyřech propůjčených kancelářích ve Filozofickém ústavu Akademie věd v Jilské ulici) i archivní a knihovní depozitáře. Archiv s cennými fondy T. G. Masaryka a E. Beneše byl umístěn v prostorách pražské Invalidovny. Vzdor této své situaci zahájil ústav vydávání souborné kritické edice Spisů T. G. Masaryka, uspořádal několik mezinárodních vědeckých konferencí a podstatně se podílel na popularizaci odkazu T. G. Masaryka.
Neutěšený stav nakonec vyřešilo začlenění ústavu do rámce Akademie věd České republiky: 1. dubna 1995 vznikl Masarykův ústav Akademie věd České republiky, který byl pověřen úkoly zakotvenými ve Věnovací listině Ústavu T. G. Masaryka z roku 1932 a který převzal do své správy Masarykův archiv i knihovnu. Pracovníci Ústavu T. G. Masaryka přešli do Masarykova ústavu AV ČR; jeho dosavadní ředitel J. Opat se stal prvním ředitelem akademického ústavu. Paralelně zůstala zachována nadace Ústav T. G. Masaryka s vlastnickými právy k Masarykovu archivu a knihovně a autorskými právy k Masarykovým spisům, jež byla 1998 přeměněna v obecně prospěšnou společnost. Úzce spolupracuje s Masarykovým ústavem, respektive (od roku 2006) Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR a s Masarykovou společností, podílí se na vydávání Spisů T. G. Masaryka, na organizaci konferencí a vzpomínkových akcí k masarykovským výročím a vyvíjí vlastní ediční činnost.
Historie Ústavu T. G. Masaryka obráží nepříznivé peripetie Masarykova odkazu v půlstoletí po zůstavitelově smrti. Díky obětavosti pracovníků ústavu a členů jeho kuratoria se podařilo zachránit a uchovat nejpodstatnější část Masarykova hmotného dědictví – mimořádně cenný archiv a rozsáhlou, jedinečnou knihovnu. Řízením osudu se nejšťastnější období jeho dějin začalo psát, když se o své poslání podstatně podělil s akademickým Masarykovým ústavem: ve spolupráci s ním po dlouhých desetiletích konečně soustředil svěřené fondy pod jednou střechou, zpřístupnil je veřejnosti, získal vlastní sídlo a úspěšně završil další ze svých úkolů – souborné vydání Spisů T. G. Masaryka. Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky, který by bez Ústavu T. G. Masaryka nikdy nevznikl, patří dnes k nejúspěšnějším a nejprestižnějším českým vědeckým pracovištím.